Nekonečný boj
3. března 2013 v 17:21
Mám na mysli nekonečný boj se závislostí na alkoholu. On ten boj vlastně není nekonečný, on má velice konkrétní konec. Spousta mých známých i blízkých kamarádů ten boj prohrála. A byli to fajn lidi - to mi věřte. Jen prostě neměli tolik síly s tím seknout. Vím o tom své, patřím totiž taky mezi ty, které si ta mrcha závislost vybrala. Peru se s tím už hezkých pár let. Snažím se konzumaci eliminovat na minimum, ale definitivně skončit prostě nedokážu. Nemám prostě tu vůli.
Proto vám všem radím - dávejte si na jakékoli návykové látky setsakramentskýho bacha. Ta hranice mezi tím, kdy to máte pod kontrolou a kdy už ne, je takřka nerozpoznatelná. Pak jste najednou na tom špatným břehu a začíná ten nekonečný boj, který v mnoha případech má až moc konkrétní konec.
Přesně tak
10. října 2012 v 11:15 | Kamil Brodski
"To je moje". Když končím zpravidla noční směnu, mám před sebou pár dní volna a můžu za sebou konečně nechat ten barák. Barák kde smrt je tak všudypřítomná až vám to časem ani nepřijde. Zvyknete si. Každopádně na ni ale začnete myslet víc než je zdrávo. A to jsou přesně ty chvíle kdy je potřeba někam vypadnout. Kamkoliv. Nejlépe do přírody. Hlavně teď v tuhle dobu. V době babího léta což je pro mě (ať si kdo chce co chce říká) nejlepší období v roce. Ranní mlhy, které jsou předzvěstí dne kdy sluníčko bude mít odpoledne ještě nějakou tu sílu. A ty barvy! Barvy, které dokáže namíchat jenom podzim, který má neuvěřitelnou hloubku až důstojnost. Vůbec ho nevnímám jako nějaké depresivní období. Naopak spatřuji v něm určité zpomalení, přípravu přírody na zimu, na odpočinek... A to je moje.
Rád vzpomínám na svoji minulost
25. dubna 2012 v 10:18 | Kamil Brodsky
Onehdy jsem četl, že nejhorší je pro člověka když zapomíná na minulost, ignoruje přítomnost a bojí se budoucnosti.
To není můj případ, já naopak rád na minulost vzpomínám. Na bezstarostnost, na divoká léta, na dobu kdy jsem neřešil složenky a další možné situace existenčního typu. Co se týče přítomnosti, snažím si ji užívat i když někdy je to obtížné. Například: "Už aby bylo po práci...", "Už aby byl víkend..." Vkrádá se tam tendence tu přítomnost nějak "přežít" a spíš se těšit, nebo upínat se k nějakému bodu, kdy předpokládám, že mi bude příjemně. Vůbec moment "těšení se" v podstatě na cokoli, je asi to nejhezčí. Máme možnost si dannou situaci na níž se těšíme dopředu představovat, v myšlenkách si ji upravovat k obrazu svému a jakkoli se jí kochat. Někdy se však stane, že to na co jsme se určitou dobu intenzivně těšili nesplní naše očekávání. A když ano, tak to strašně rychle uteče. Takže to "těšení se" má něco do sebe...
...aneb lžeme si sami sobě
13. března 2012 v 10:08 | Kamil Brodsky
Pár osobních postřehů vztahujících se k tomuto tématu jasně dokládá, že téma je mi dost blízké. Pozor, tím nechci říci, že bych si ve lhaní nějak liboval. Opak je pravdou, lež bytostně nesnáším. Ovšem lež má paradoxně poměrně mnoho podob - například tzv. "milosrdné" lhaní, lhaní dětem (dárky nosí Ježíšek...) a ještě lhaní sobě samému. To je přesně můj problém. Na druhou stranu si říkám, že tato forma lži asi nejméně poškozuje lidi okolo mě, ale na druhou stranu si tím vytvářím spoustu problémů sám.
Jako jsem si kdysi lhal sám sobě, že od začátku dysfunkční manželství se nějakým zázrakem resuscituje. Nestalo se tak přestože jsem si to nalhával a připravil se tak pozdním rozvodem o pár let kdy jsem mohl žít jinak. Po svém. To samé když jsem bagatelizoval o pár let později svůj tehdy dost velký problém s alkoholem (asi nejtypičtější lhaní sobě samému), kdy jsem sám sebe přesvědčoval, že "to mám pod kontrolou". Neměl jsem a nechal to dojít až do zbytečně pozdní fáze kdy byla následná léčba obtížnější.
A teď nejaktuálněji si opět lžu sám sobě. Prožívám v současné době velice inenzivní milostný vztah. Bohužel vtah, který nemá budoucnost. A to hned z několika důvodů. Asi ten nejmarkantnější je, že je mezi námi dost velký sociálně-ekonomický rozdíl. V můj neprospěch podotýkám, být to opačně, nic bych neřešil. To samozřejmě v první fázi zamilovanosti mému protějšku nevadí, ale já vím, že je to otázkou času kdy vyprchá prvotní euforie a přestane pracovat chemie. Natolik jsem pragmatický a vím, že určitý životní out-sider a úspěšná žena pohybující se v lepší společnosti (...jak tenhle termín nemám rád !!) spolu nemohou žít. Už jen proto, že máme trochu odlišný hodnotový žebříček. O okruhu svých známých a kamarádů nemluvě. Prostě dva rozdílné světy. Světy, které mohou fungovat jen v pohádkách kde je běžné, že si princezna nakonec vezme pasáčka vepřů.
Realita je ovšem jiná a já si opět lžu sám sobě, že to třeba dobře dopadne. Nemám přitom sílu vztah sám ukončit přestože nemá perspektivu. Vidím tak trochu "za roh" a přes to všechno se každým dalším dnem do dotyčné ženy víc zamilovávám. Vtahuje mě to jako bahno močálu a já si pořád lžu, že dokud kouká hlava je vše v pořádku, ale vím, že až dojde k rozpadu bude to pro mě hodně bolestivé. Už jsem si myslel, že se do podobné situace kdy mi vztah přeroste přes hlavu nedostanu, že si na tom budu dávat pozor. Omyl, pořád dělám stejné chyby...
Co budou zrcadlit?
2. března 2012 v 12:53 | Kamil Brodsky
Tak přesně tahle otázka mě napadla už jako desetileté dítě. Tehdy mi na ní nikdo z dospělých nedal uspokojivou odpověď a já s tou otázkou přestal "otravovat" a zasunul ji někam hluboko do své mysli. Až díky Tématu týdne ona otázka znovu vyplula na povrch. A jak vlastně celá zní ?
Co budou zrcadlit dvě zrcadla nastavená naprosto přesně proti sobě ??? Odraz toho druhého zrcadla ? Ale jaký ? Zrcadlo pouze odráží určitý obraz, ale samo žádný nemá. Co tedy bude odrážet ? To "nic" z protějšího zrcadla ? Jak to "nic" vypadá ?! Opět mě tato otázka zrcadlení zrcadel začala po letech znepokojovat.
Je to relativně snadné
3. ledna 2012 v 8:48 | Kamil Brodsky
Zjišťuji, že mé představy o "cestě za lepším životem" procházely určitým vývojem. Už nejsem ve věku kdy jsem chtěl být "celebritou". Taky už vím, že nespasím svět čímsi převratným. Že mít pěknou ženskou je dvousečnou zbraní. Že být zdravý není samozřejmost a peníze nepřinesou vždy jen štěstí...
Dospěl jsem do fáze kdy je pro mě důležitá vnitřní spokojenot. Neprahnout po něčem čeho nedosáhnu (a co vlastně k životu ani nepotřebuji), znát své mantinely a nesžírat se tím čeho dosáhl (nebo co má) ten či onen. Žít v souladu se svým svědomím, nemuset se za sebe stydět, radovat z maličkostí a umět zachytit kouzlo okamžiku. Zní to frázovitě, ale to je mi úplně jedno, já si takhle představuji a praktikuji cestu (za lepším?) životem.
Nelze preferovat jen jednu postavu
21. listopadu 2011 v 12:49 | Kamil Brodsky
Téma týdne je to hezké, přinutilo mě k tomu stoupnout si před knihovnu naklonit hlavu a očima přejíždět hřbety knih. Co titul okamžitě se mi vybavila určitá postava. Zároveň mi bylo jasné, že pouze jednu určit nelze, tím bych "ublížil" těm dalším. Tak jen namátkou: De Saint-Exupéryho Malý princ, Mack, Hazel a doktor ze Steinbeckovi "Plechárny", Henry Chinaski jako Bukowského alter-ego, Zeměměřič K. z Kafkova Zámku, Olin z Pelcova románu ...a bude hůř, sympatický podivín Fleischman z Rudišova Grandhotelu, správce plovárny pan Důra z Vančurova Rozmarného léta... Takhle bych mohl pokračovat celé odpoledne. A možná ještě déle...
Naruby je slabé slovo
4. listopadu 2011 v 8:59 | Kamil Brodsky
Stále častěji pozoruji, že spousta dění kolem nás je nějak naruby. Naposledy jsem toto pozoroval když média informovala o nějakém člověku který při rekonstrukci koupelny našel skrýš s nějakými dvěmastytisíci korunami. Nález vrátil. Co mě však (ne)překvapilo jak ho ve zprávách prezentovali skoro jako bytost z jiné planety, která se zachovala přinejmenším prapodivně. Na dotaz proč peníze vrátil, bezelstně odpovídal, že mu nepatřili, že by to byla krádež. Valná většina lidí kroutila hlavou a měla ho za blázna. On přitom udělal něco co by mělo být naprosto normální a přirozené. Bohužel takto pokřivené máme vnímání toho co je správné a co ne. Prostě naruby.
Podobně naruby jsme začaly používat a vnímat termín celebrita. Za "celebritu" dnes považujeme kdejakého nýmanda, který se přihlásí do sebepokleslejší reality-show, přičemž v životě nic nedokázal. Proč za celebrity nepovažujeme vědce, který velkou část života zasvětil vývoji léku proti AIDS nebo českého lékaře, který v USA "přišívá" nové obličeje lidem kteří utrpěli těžkou zdravotní újmu, a jim podobné kteří si tento přídomek skutečně zaslouží ??? Protože je vše naruby...
Je to otázka zvyku a potřeb
8. října 2011 v 7:55 | Kamil Brodsky
Náš každodenní život je s elektřinou úzce spjat, její spotřebiče nás obklopují takřka na každém kroku, ale ve skutečnosti bez ní žít opravdu lze. Je neodiskutovatelné, že nám její spotřebiče usnadňují a zjednodušují život. Je to ale vždy ku prospěchu? Záleží na úhlu pohledu. Sebemenší (nedejbože dlouhodobý) výpadek elektrického proudu z nás dělá panikařící tvory neschopné skoro ničeho a nějakým způsobem je ohrožena spousta sfér. Ta závislost na ní je až alarmující. V tomto směru jsou mi velice sympatičtí Amišové, kteří si drží svůj odstup uprostřed civilizace a neřekl bych, že jsou nešťasní, spíše naopak.
Pochopitelně i já patřím mezi odběratele a uživatele elektřiny. Na druhou stranu si ale od ní rád odpočinu. A to tak, že si jednou v roce vypůjčuji od známého chatu, která není elektrifikovaná, je bez tekoucí vody a je cca 10 km od civilizace. Namítnete, že by jste se tam zbláznili. Opak je pravdou, neuvěřitelně si tam odpočinete. Na toto místo jezdím už čtvrtým rokem kolem 27. prosince, vracím se prvního, někdy až druhého ledna a málokdy se mi odtamtud chce zpět. A v této deelektrifikované zóně si v klidu štípu dříví, čtu při petrolejce, vařím v otlučeném hrnci, poslouchám přírodu, rovnám si myšlenky a doslova si užívám absenci lidí. A proč tam jezdím právě v tomto období? Nenávidím silvestrovské oslavy, ale hlavně kvůli svému psovi, který má panický strach ze "zábavní" pyrotechniky, která je hojně nadužívána (nevím proč) už od sv. Mikuláše až skoro do Tří králů. To už bych se ale tematicky odchyloval.
Společnost na pokraji
2. října 2011 v 6:51 | Kamil Brodsky
Osobně si myslím, že se společnost (lidstvo) blíží k pomyslnému stropu své existence. Je jen otázkou času kdy lokální konflikty mezi společností západní a arabskou přerostou už teď stěží udržitelnou mez.
S mojí tezí o určitém konci souvisí i to jak společnost (my) zacházíme s přírodou. Chováme se k ní jakoby nám patřila přičemž jsme pouze její součástí. Bohužel tou součástí, kterou příroda nepotřebuje. Ona se bez nás obejde, my nikoliv. Přírodní zdroje nejsou bezedné a všechny nějak nahradit či obnovit nejde. Stačí se okolo sebe podívat jak ve snaze zastavět jakýkoli prostor čímkoli (jen aby to neslo penize) mizí příroda doslova před očima. Typické znaky "nenažrané" konzumni společnosti. K tomu přičtěme, neustále vzrůstající násilí, xenofobii, korupci... Opravdu si myslíte, že existuje nějaká cesta???