Mezi mnou a bratrem je desetietý rozdíl. To samozřejmě způsobilo, že jsme se v mládí jaksi míjeli. Považte - mě bylo pět, jemu patnáct. Jaké jsme mohli mít společné zájmy? Když bylo mě patnáct, jemu o deset víc. Podobná situace - pro něho jsem byl nesnesitelný pubescent a on pro mě další z řady takzvaně dospělých, kteří mě nechápou. Až když určitá dospělost "postihla" i mě, našli jse k sobě cestu a máme spolu opravdu dobrý sourozenecký vztah.
Avšak přestože během naší výchovy nedošlo z důvodu rozvodu ke změně jednoho z rodičů, jsme oba úplně jiní. Jak povahově, názorově a co se týče zájmů rovněž. Vidíme se zhruba jednou týdně. Setkání je to srdečné můžeme se na sebe v lecčems spolehnout a oba víme, že bychom jeden pro druhého dýchali. Ale po pár minutách si prostě už nemáme o čem povídat. Je to sice brácha, ale jako kámoše bych si ho asi nevybral...
Já jsem na tom stejně... Mám dvě ségry. Když jsem se narodila, jedné bylo 13 a druhé 16. Nikdy jsem nezažila normální sourozenecký vztah, protože ten věkový rozdíl je tak znatelný. Ony mě musely hlídat, když naši neměli čas, přestože chtěly jít ven. Vždycky jsem pro ně byla a myslím,že pořád ještě jsem, ta malá holka. Nikdy jsme k sobě neměly blízko, že bychom se svěřovaly nebo bych je žádala o radu. Připadám si jako jedináček. Jednu vídám tak dvakrát do roka a druhou asi dvakrát za měsíc. Někdy bych si přála poznat, jaké to je, hádat se s mladším sourozencem, který mi leze do pokoje, ale v noci by mi vlezl/a do postele, protože se bojí,že ve skříni je bubák nebo jaké to je mít staršího sourozence, který by tu byl pro mě, kdyby se cokoli dělo, přestože bychom se někdy pohádali. Mám je ráda, ale to ony dvě jsou ségry...